Pohádka

O rytíři Zbyňkovi a krásné panně Johance

Páni z Rožmberka, starobylého hradu na skále nad řekou Vltavou, neznali jen hospodářství, budování a obchod. Rádi se také bavili. A nejlepší zábavou v době rytířů byly samozřejmě turnaje.
"Tati, tati, uspořádej turnaj," škemrala krásná panna Johanka na rožmberském pánovi.
"Další turnaj? Vždyť byl minulý týden."
"Ale mám nové šaty. A náhrdelník. Kde je mám ukazovat - veverkám v lese?"
"Dobře, koho pozveme?"
"Zbyňka, a pak nějaký jiný rytíře, já nevím, stejně vyhraje Zbyněk. A odměnou pro vítěze bude můj nový prsten."
"Takže rytíř Zbyněk Smil z Kuklova," zapisuje si Rožmberk, "a další tři rytíři, nejlépe neschopní boje, aby mohl Zbyněk vyhrát."
"No tak tati, rytíř Zbyněk vyhraje z udatnosti a lásky ke mně!"
Ještěže nemohla Johanka vidět, jak její oblíbenec otevírá na Kuklově pozvánku.
"Ach jo, chtěl jsem jet v sobotu na lov a zase musím na turnaj na Rožmberk."
"Tak pošli posla, že nepřijedeš," navrhla maminka Smilová.
"To nejde, takové pozvání se neodmítá. A Johanka by byla zklamaná."
"Hm, nevíš co chceš."
"Ale vím, co nechci. Ženit se nechci a mám pocit, že Johanka se chce vdávat."
"Vážně? To by bylo krásné..." zasnila se paní Smilová, ale Zbyněk už neposlouchal a šel si vyleštit brnění.
Fanfáry trubačů se z ochozu starého hradu rozléhaly do okolních lesů a vítěz turnaje, rytíř Zbyněk Smil z Kuklova, seskočil z koně, nadzvedl hledí své krásné přilby ozdobené pštrosími pery a pomalu se blížil ke krásné panně Johance převzít vybojovaný prsten.
"Vezmu prsten a jedu domů," přemýšlel, "řeknu třeba, že je mamka nemocná."
Jenže Johanka se usmála tak vlídně a přátelsky, že zapomněl na všechna rozhodnutí a jen kýval, když mu do ucha šeptala:
"Počkej na mě za chvilku u těch železných vrátek v hradební zdi."
Tak teď čeká, chodí podél hradební zdi a přemýšlí. Johanku má rád, ale na dívku se přece nesluší, aby mu takhle nadbíhala. A ještě ho zvala na hradby. Asi jí to bude muset říct. A v zamyšlení se zády opřel o železná vrátka. Zámek povolil, dvířka se otevřela a Zbyněk padal po příkré stráni přímo dolů k řece, kde se zastavil o akátový keř.
"Ještěže mám brnění, kdoví jak bych dopadl," pomyslel si, nadzvedl hledí a ustrnul. Na kameni u řeky sedí mladá panna celá nahá, jen dva kousky látky zakrývají to nejdůležitější. Rychle hledí zaklapnul a chystal se zmizet, když ho někdo popadl za rameno:
"Tak co, maškaro, dáš si s náma pivo?"
Zbyněk se pokřižoval a opatrně zvedl hledí. Před ním stáli tři nazí muži jen v miniaturních nohavicích i s tou nahou dívkou a vůbec se nestyděli.
"Slyšíš, dáš si pivo? Martine, přines foťák, cvaknem se s nim," volal ten uprostřed a ten největší na někoho mával:
"Holky, přitáhněte raft, sjedeme si jez s rytířem."
Do Zbyňka jako když střelí, otočil se ke skále a hradu na ní a šplhal kopřivami, stromky a keři, jen aby už byl nahoře. Rychle nahmatal dvířka v hradbě a zaklapl je za sebou.
"Kde se potuluješ, rytíři?" ozval se známý hlas krásné panny Johanky.
"Ach, Johanko, já jsem tak rád, že jsem zas s tebou. Nechtěla by sis mě vzít za muže?" ze Zbyňka to vypadlo, ani nevěděl jak. Ale byl rád, vždyť Johanka je milá a krásná a chodí celá oblečená, jak se na slušnou dívku sluší.